Březen 2010

Žalozpěv

25. března 2010 v 19:37 | SUOMI |  Básničky
Když drozd zapěje svůj žalozpěv
A prožene se nad krajinou.
Chci létat i zpívat s ním,
jeho píseň, či zcela jinou.

Když zamává křídly
A zvíří trochu prach.
Navracím se do ráje
v němž bloudí tiše strach.

Místo očí jen dva černé korálky,
Kterými díru do duše provrtá.
Strom pod zpěvem drozda se zachvívá
A kmen jeho zeleným mechem obrůstá.

Když drozd zapěje svůj žalozpěv
A prožene se nad krajinou.
Chci létat i zpívat s ním,
jeho píseň, či zcela jinou.

Autor: Já

Vítej lepší zítřku (G)

20. března 2010 v 23:44 | SUOMI |  Moje zamilované povídky
Každodenní vysedávání u počítače bylo vážně k vzteku. Už jí víc nenapsal. Je tomu už poněkolikáté, co v ní zažehl jiskřičku naděje a ta pak po dlouhý čas bolestně zhasínala. Nicméně rybaření s Jakubem bylo opravdu skvělé. Nejen že chytla rybu, ale dokonce se i odvážila vzít ji do rukou a nechat se s ní vyfotit. Jakub si z ní doteď dělá legraci, že má na fotce výraz, jakoby v rukou držela žraloka nebo alespoň piraňu. Vysvětlování, že jí ryba vyklouzávala z rukou bylo a stále zůstává bezpředmětné. Nevěděla, co má dnes celý den provádět. Byla neděle ráno a ona neměla jediný plán na dnešní odpoledne. V poslední době si začínala víc než jindy uvědomovat svou samotu. Od doby co ztratila Maxe, nebylo na koho se obrátit a za kým jít. Jistě měla přece Kristýnu a Jakuba, ale i ti vedli svůj život. Kristýna potřebovala budovat si svou cestu a Jakub na to měl taky právo i když by se toho pro ní velmi rád vzdal. Její nálady byly jako na houpačce. Z ničeho nic ji například zachvátil strašlivý pocit beznaděje a smutku. Nebylo pro ni lehké každý den se s těmito náladami prát a proto se jí teď často stávalo, že se jimi nechala pohltit. Jediným časem kdy na všechny svoje starosti zapomínala a házela je za hlavu byly chvíle s Jakubem a Kristýnou. Její dva nejlepší kamarádi a jejich nakažlivě dobrá nálada jí vždy rozproudila krev v žilách a přidala do nich i trochu adrenalinu. "Co se to jen se mnou děje?" Špitla si pro sebe a posadila se před zrcadlo, aby se přesvědčila, kolik vrásek jí na čele starostmi přibylo. Vráska na čele ani jedna, ale její pověstné jiskřičky a vábivé dva uhlíky v očích nějak vyhasly a rty které vždy měla zvlněné do milého úsměvu teď byly značně povadlé. Co jen si počít s pocity, které přichází z neznáma? Jak jen se prát s něčím, co nelze uchopit? Prsty se dotkla odrazu v zrcadle a prstem přejela po křivce rtů, kde naznačila svůj pověstný úsměv. V tom její sentimentální náladu vyrušil zvonek a netrpělivé bušení do dveří. Rychlostí karety obrovské se Gabriela přesunula ke dveřím a když je otevřela brada jí spadla na zem rychlostí utrženého výtahu. "Co… ty? Bože!" Trošku zavýskla a hned se zastyděla nad svojí přehnanou reakcí. Michal jí na to potřásl rukou a dodal: "Těší mě Michal, druhé jméno Bůh ale stačí to Michale." Gabriela se zasmála. " Jak jsi věděl, kde bydlím?" "No vyzvonila mi to sestra. Však ji znáš." " Jo.. Marťu znám až moc dobře." "Půjdeš dál? Víš, já čekala, že spíš napíšeš a vážně někam půjdem. Tohle přepadení mě vážně vyděsilo. Navíc jsi bouchal na dveře, jak kdyby hořelo." "No a ty jsi se musela ploužit tempem velryby na souši. Tvá rychlost byla opravdu obrovská ani jsem nestačil mrknout okem. Člověk by řekl, že jsi tam něco dodělávala." "Nějakej drzej na to, že patříš mezi neohlášenou návštěvu nemyslíš?" Smála se Gabriela. Michal se postavil do pozoru a zasalutoval. "Na váš rozkaz hned tyto prostory opustím Pane!" "Nejsem pán." "Promiň, ale panno by znělo docela divně." "Co takhle zkusit paní?" "To mě zrovna nějak nenapadlo, ale příště to zkusím. Víš, já se stavil jen na skok. Musím jít něco vyřídit, ale určitě se ještě zastavím nebo ti napíšu a někam teda zajdem." " Tak na mě hlavně nezapomeň a ozvi se. Jo a děkuju, že ses stavil. Moc mě to potěšilo." "To byla maličkost. Nakonec budeš ještě prosit, aby ses mé přítomnosti zbavila." "Na tenhle konec si mile ráda počkám." Michal se naklonil a vtiskl Gabriele polibek na tvář, která se po dotyku jeho rtů ihned zbarvila do jemně růžového odstínu. " Tak se měj hezky." "Teď už to asi jinak nepůjde." Usmála se Gabriela a se srdcem jako z olova zavřela dveře. Těch pár slov ji v něčem ujistilo. Teď už stav beznaděje a smutku zmizel na dlouhou dobu a jen tak se k ní nevrátí. "Sbohem včerejší smutku, ahoj dnešní naděje a vítej lepší zítřku."

zralost

12. března 2010 v 19:09 | SUOMI |  Citáty
Na lásku je třeba dozrát a není nic špatného na tom pokud ještě dostatečně zralý nejsme.

Autor: Já

Duha

11. března 2010 v 21:26 | SUOMI |  Citáty
Miluju Slunce i déšť... Proč? Protože pak vznikne duha a ta je přece tak krásná :-) Miluju doteky a polibky... Proč? Protože pak vznikne láska a ta je přece ještě krásnější :-)

Autor: Já