Březen 2009

Tajemná noc

30. března 2009 v 9:10 | SUOMI |  Moje zamilované povídky
Se sklopenou hlavou procházím temnou uličkou a mířím k náměstí.Nevím co mě napadlo tak pozdě se procházet,ale osvětlené město je překrásné a k večerním procházkám přímo svádí.Navíc pár dní po Štědrém dnu je město krásně vylidněné.Nebojím se a potemnělé uličky osvětlené jen vánočními světýlky mě nelekají jako obvykle.Nevšímám si těch pár lidí,co kolem mě prochází.Jsem jako v jiném světě.Je sice zima a můj obličej je celý omrzlý a tělo zkřehlé zimou,ale já cítím že uvnitř mě se rozlévá teplo.Nevím proč tomu tak je,ale je to krásný pocit.Povánoční atmosféra mě pohlcuje a do očí se mi derou slzy.Nedokážu je dlouho zadržovat a už mi po tváři stéká první a zanechává za sebou mokrou cestičku.Zastavím však jako zmagnetizovaná a nedokážu zvednout ruku k obličeji a setřít tu chladnou slzu.Studený vítr si pohrává s mými vlasy a kolébá osvětlenými stromy sem a tam.Světýlka se mi rozmazávají.Po tváři stékají další a další slzy.Posadím se na lavičku,přitáhnu si kolena k hrudi a obejmu je.Sedím tam schoulená jako malé dítě a dýchám jehličím provoněný vzduch.Pouliční lampa osvětluje vločky,které se začali snášet k zemi.Během chvilky už mám vlasy plné třpytivých vloček.Strašně bych si přála mít u sebe někoho,kdo mě obejme.Na náměstí však nikdo není.Jen já a můj žal,který mě víc než objímá,ba přímo dusí a sžírá.Čím dál tím víc se mi chce plakat.Začnu si pobrukovat smutnou melodii ve které je něco zvláštního,smutného a tajemného.Strašně bych si přála všechny ty vločky pochytat do dlaní a dívat se,jak se mění v pouhé kapky vody,co vypadají jako mé slzy,jenž mi kanou po tváři.Málem se mi zastaví srdce,když zvednu oči a uvidím nějakou postavu blížící se ke mně.Přestanu si broukat a už se mi vytrácí myšlenky na chytání vloček do dlaní.Začínám se chvět nejen zimou,ale i strachy.Kolena k sobě ještě více přitisknu a i když mám chuť se zvednout a utíkat,něco mi to nechce dovolit.Konečně se ten někdo vynoří ze stínu.Je to chlapec,mladý a pohledný.Jeho tvář osvětluje lampa a on vypadá jakoby právě spadl z nebe.Svlékne svou bundu a zabalí mě do ní.Něco bych ráda řekla,ale slova by ten okamžik jen zničila a mě stejně žádná nenapadají.Natáhne ke mně ruku a já mám chuť ucuknout,protože se bojím.Bojím se toho co přijde,ale místo toho se jen dotkne těch mokrých cestiček od mých slz a teplou dlaní mi slzy z tváře setře.Má tak horké dlaně.V téhle zimě to snad ani nemůže být možné,ale ano,byli opravdu horké.Posadil se vedle mě a položil mi ruku kolem ramen.Nemusel mě ani pobízet a já mu položila hlavu na rameno.Cítila jsem k němu důvěru a přitom jsem ho vůbec neznala.Nevím co to semnou bylo,vždycky jsem přece byla tak opatrná.Hladil mě na rameni a já cítila jak mě zalévá teplo.Chlad jakoby zmizel někam pryč.Vločky,které se snášeli na zem najednou přestali studit,ba přímo pálily.Chytl mě za ruku a zvedl ji ke svým rtům.Jeho rty byli stejně horké jako dlaně.Najednou jsem si strašně přála aby mě ty rty líbaly a vysály ze mě tu úzkost.Zadívala jsem se do očí tomu neznámému.Měl je krásně modré a upřímné.Měla jsem strach,že stejně jako se objevil taky zmizí.Ruce jsem mu ovinula kolem krku a přitáhla si ho k sobě blíž.Cítila jsem jeho dech na svém obličeji.Pohladila jsem ho po tváři a on se na mě poprvé usmál.Překrásným úsměvem,který by odzbrojil každou dívku.Zavřela jsem oči a chtěla ho políbit,ale najednou jsem oči otevřela a on byl pryč.Ležela jsem ve své posteli a za oknem viděla svítit pouliční lampu,která osvětlovala padající vločky.Všechno bylo pryč.Jak je to možné?Ten sen byl tak živý.Vstala jsem z postele a podívala se z okna.Nikdo však v ulici nestál a i kdyby pochybuji,že by to byl ten můj anděl,co se mi ve snu zjevil.Ano musel to být anděl.Nikdo jiný by přece nebyl tak dokonalý.Lehla jsem si zpět do postele a doufala,že se vrátím na to tajemné místo a svůj polibek,co mi byl odepřen i přes to vše dostanu.

Moje motta a pár mých citátků :-)

29. března 2009 v 13:29 | SUOMI |  Citáty
Stůj dokud můžeš,až jednou spadneš,není jisté,že tě někdo postaví na nohy.

Často soudíme ostatní,ale vlastního soudu se bojíme.

Úsměv daruj, jen když je proč se usmívat.Falešný úsměv je stejný jako lež.

Oči na tebe prozradí vše,proto nezapomínej je někdy přimhouřit.

Neděkuj za to, že jsi dostal šanci žít.Raději ukaž, že jsi ji dostal oprávněně.

Z vrchu byl pohled vždycky hezčí,proto se někdy dívej na věci zpříma.

Nejsi sám.V srdci s tebou zůstává každý a záleží jen na tom, jestli chceš, aby tam zůstal.

Stačí mít koho obejmout a můžeš o sobě říct,že jsi oblíbený.

I tvůj plyšák tě zná lépe než ty sebe samu.On totiž často vidí tvé chyby,kterých ty si mnohokrát nevšimneš.

Polibek je důkaz lásky,proto se nemá rozdávat na potkání.

Obejmi mne v těžké chvíli a staneš se mým přítelem.Opust mne v těžké chvíli a já zapomenu na tvou existenci.

Neskrývej se před pohledy ostatních.Ty nejsi totiž stín,ale slunce,které vrhá stíny okolo.Proto vyjdi a ukaž jak záříš.

Ukaž mi svou pravou tvář a já ti dovolím znovu si nasadit masku.

Nevinnost je pouze personifikovaným pojmem.Existuje jen v lidské fantazii.

Někdy není špatné uspořádat si myšlenky.Můžeme z nich hodně vytěžit.

Láska je všude kolem nás,ale jen jedna cesta k ní vede.

O smutek se můžeme rozdělit,ale opravdu chceme, aby s námi plakali i přátelé?

Každý z nás umí spoustu grimas,ale každého vystihuje jen jedna jediná a tu né každý spatří.

Andělé mají v očích jiskry naděje a ďáblové zase plameny zoufalství.Jak rozpoznáš ďábla od anděla když se oběma lesknou oči?

Hroutí se ti svět?Cos čekal...nic nestojí věčně.

Sen nebo noční můra?

28. března 2009 v 13:39 | SUOMI |  Moje zamilované povídky
Se zavřenýma očima jsem klopýtala za svým přítelem.Nějak mi nedocházelo,co mi chce ukázat tak tajného,že musím mít zavřené oči.Slyšela jsem spoustu hluku a začínala být netrpělivá. "Miláčku tak kam mě to vedeš?" Marek mi jen o něco víc stiskl ruku a odvětil: "Ještě kousek princezno." Konečně jsme se zastavili a on mi dovolil otevřít oči.Stáli jsme v obrovském hangáru a kolem nás bylo spoustu letadel.Marek jen štěstím zářil a mě konečně došlo proč mě sem zavedl.Věděl,že od dob co jsem se dozvěděla o jeho zálibě,se toužím proletět v letadle.Vlastně jsem po tom toužila už odmalička,ale až spolu s Markem se ten sen tak nějak přiblížil.Marek se po mně otočil a určitě si i všiml blesknutí v mých očích. "Pojď.Musím ti všechny letadla ukázat." Chytla jsem se ho za ruku a odevzdaně za ním kráčela.Marek mi o všech letadlech něco řekl a nakonec se zastavil u posledních tří. "Tohle je Cessna 152 cvičný letoun a světový favorit." Jemně se letadla dotkl až ve mně trochu zahlodala žárlivost. "Dokonce i já jsem se na ní naučil lítat." Neubránila jsem se úsměvu a Marek se otočil k druhému letadlu. "Tohle je de Havilland 82 Tiger Moth.Výcvikový,akrobatický a cestovní letoun.Moc šikovný letadýlko.No a tohle poslední je Piper Cub.Moje letadýlko,které jsem dostal v den,kdy jsme se seznámili.Mám ho nejraději ze všech." "To je krásné miláčku." Políbila jsem ho a škemravě se na něj podívala. "Samozřejmě že ano." Vzal mě za ruku a vyvedl z hangáru.Cestou jsme potkali pár jeho přátel a Marek mě chvíli nechal ve společnosti jednoho známého,protože šel připravit letadlo.Vedli jsme takovou tu rádoby společenskou konverzaci,ale když se po mém boku objevil Marek,nemohla jsem skrýt svou radost a vděčnost.Přece jen pan Kerner nebyl zrovna nejzábavnější člověk. "Tome my tě teď s mojí snoubenkou opustíme.Jdeme si prožít naše vzdušné líbánky." Ovinul mi ruku kolem pasu a zazubil se na pana Kernera. "Tak si to samozřejmě užijte.Já musím jít nachystat nějaké papíry pro náš letecký klub.Měj se Marku.Nashledanou slečno Gilbertová,velice mě těšilo." "Mě samozřejmě také." Ovládala jsem se,abych se zároveň při vyslovení této věty nemusela ušklíbnout.Pan Kerner se konečně vzdálil a já se nemohla ubránit otázce,jakým letadlem to vlastně poletíme. "Marečku? Jakým letadlem poletíme?" "Vybral jsem Piper cub.Bude se ti v něm líbit." O chvíli později jsme se už převlékali do leteckých kombinéz. "Zlato mně to nejde zapnout." Zápasila jsem se zipem od kombinézy.Marek mi jemně odstrčil ruce a políbil mě nejdřív na rty a potom sjel na krk.Z úst se mi vydral blažený vzdech. "Nejradši bych se s tebou pomiloval,ale necháme to až po výletu." Zašeptal mi něžně do ouška a kombinézu bez potíží dopnul.Po runwayi jsem málem k letadlu utíkala,kdyby mě Marek nedržel za ruku.Přišlo mi,že mě schválně týrá.Konečně jsme nasedli do letadla a já si nasadila leteckou helmu a brýle.Mareček mi zapnul pás a ještě mě rychle políbil.Nemohla jsem se dočkat až vzlétnem.Konečně se posadil i Marek a já slyšela naskočit motor letadla.Cítila jsem zašimrání v břiše jak se letadlo konečně odpíchlo od země a my LETĚLI. Seděla jsem v letadle a přede mnou
seděl muž mého života.V bříšku si pocit z letu dokonce vychutnávalo i naše malé. Nikdy jsem nebyla šťastnější.Skrz mráčky se k nám prodírali sluneční paprsky a za chvíli jsme už proletěli chuchvalcem bílé mlhy.Prolétli jsme skrz mrak a Marek zase klesl o něco níž,abych si mohla prohlížet krajinu pod sebou.Bylo to neuvěřitelně krásné.Všechno bylo tak malé,vzdálené a já se doslova vznášela v oblacích.Letadlo sebou trochu škublo a pocit štěstí byl pryč.Marek něco zadrmolil do vysílačky. "Neboj se.Nějak nám to tu blbne,ale přistát zvládnem." Slétl o něco níž a najednou sebou letadlo znovu ošklivě zacukalo a já neslyšela nic.Nikdy jsem nezažila nic horšího a jediné co proťalo to příšerné ticho byl výkřik.Můj výkřik.Cítila jsem strašlivou bolest,ale nedokázala jsem si uvědomit co se stalo.Všechno bylo tak krásné a najednou jen ta příšerná bolest.Hlavně v břiše.To bylo to poslední,co si pamatuji.

O 12 hodin později
Cítím příšerný povědomý zápach a když se proberu,dochází mi proč.Jsem v nemocnici na jednotce intenzivní péče a u postele sedí moje sestra.Drží mne za ruku a na její tváři vidím ztrápený úsměv,když si všimne,že se probírám. "Sandro…" Zašeptá tiše a z očí jí začnou téct slzy.Svou rukou zajedu pod peřinu a je mi jasné,že něco chybí.Už v sobě nenosím druhý život.Já jsem potratila!Z očí se mi též začnou koulet slzy a pak se trochu vzpamatuji. "Ví o tom Marek?" Sestra uhne pohledem a mě dochází další velká ztráta. "On…On…To není pravda." Začnu sebou nepříčetně šít ze strany na stranu a až přivolané zdravotní sestře spolu s tou mojí se povede mě uklidnit.Brečím schoulená na nemocničním lehátku jako malé dítě a sestra mě hladí po vlasech.Zůstala jsem úplně sama.Svým hloupoučkým dětinským snem jsem přišla o milujícího muže a ještě nenarozené dítě,které už tak jsem milovala víc než cokoli jiného.Naprosto zničená jsem upadla do bezesného a tísnivého spánku.Kéž už bych se neprobudila.


Živly

24. března 2009 v 14:01 | SUOMI |  Obrázky :-)